30. dubna 2014 Tuto kardinální otázku si od tragického včerejška pokládají mnozí. Kdysi slavná, ale i nemocná, bizardními partnery a masmédii za jejich rameny uštvaná Iveta Bartošová ukončila svůj tragický život, jak jinak, než tragickým koncem - pod koly vlaku.

Lidský život zpěvačky se tím navždy uzavřel, ale mediální štvanice na Ivetu Bartošovou nikoliv, ba právě naopak. Hyeny se stativy, kamerami a fotoaparáty byly na místě sebevražedného činu takřka Bleskem. Musí přece natočit a vyfotit lidské torzo, krev na kolejích apod. Diváci a čtenáři si to přece přejí, tvrdí donekonečna.

Slovy bulvárního pisálka Novotného „budeme na Bartošové parazitovat, až ji zabijeme“. Jenže parazit obvykle neopouští tělo smrtí hostitele, ještě se přidají další a další parazité, malí i velcí, protože tělo v rozkladu - obrazně řečeno – je pro ně větší lahůdka než za živa.

V jaké společnosti to dnes vlastně žijeme? Na jejím výstavním štítě se skví ctnostná hesla demokracie, svoboda, humanita. Každý člověk s trochou rozumu už dávno ví, že to jsou jen slova na papíře. Protože kde nejsou etické a morální normy, kde již není úcta k lidskému životu a člověku samému, nemůže dojít k naplnění ctností.

Ivetu Bartošovou nezabili novináři, dokonce ani její psychopatické bizarní okolí v podobě mediálních exhibicionistů. Iveta Bartošová se zabila sama. Stejně tak jako mnoho jiných sebevrahů v naší zemi, jejichž počet varovně stoupá. Obdobně počet drogově závislých, alkoholiků, bezdomovců atd.

Dalším a největším adeptem na cestě k sebevraždě je česká společnost. Její závislost na konzumu a bulváru - pavlačovém pomlouvání a následné likvidaci druhých - je bohužel pravdivá. Zaplňuje tak její bezobsažnou prázdnotu. Žádný cíl, žádná myšlenka, která by stmelila společnost. Život ze dne na den, jemuž jediný „smysl“ dává zaplacení úroků nenasytným bankám či v horším případě agresivním exekutorům.

Politika se nás už vůbec netýká. Za ohrádkou přece máme štěkající psy, kteří našemu bečení zajistí pocit bezpečí – třeba před extremistickými vlky.

Každý máme ve svém okolí minimálně jednu Ivetu Bartošovou. Nešťastnici Džambulku. A jsme za to i rádi. Pořád na tom nejsme tak špatně, jako je ona: ubohá, zničená, mrtvá. Dokud nepřijede vlak, můžeme vegetovat na kolejišti, jak dlouho chceme. Pro zpestření si pustíme Novu či otevřeme Blesk. Tak kdo bude další na řadě? Potřebujeme pohnojit!

Martin Kněžický