3. února 2019 Problémy se zimní údržbou silnic se opakují každý rok navzdory „připravenosti“ silničářů, kteří jsou vybaveni moderní a drahou technikou. Přijde první pokles teploty, trochu sněhu, vody, a auta stojí. Slyšíme prázdná zdůvodnění, ale jen ne pravdu. Řídící struktury v rámci úspor jsou centralizovány do několika řídících kanceláří s minimem pracovníků. Řídit práci na vzdálenost 50 km a více je nesmysl. K tomu je nutné připočíst, že mnohdy obsluhy silniční techniky nejsou vyučeny v oboru. Nemají potřebné znalosti a zkušenosti, protože je už to nikdo nemohl naučit!

Na začátku 80. let minulého století jsem byl vedoucí cest mistrovského úseku, a tak bych chtěl zavzpomínat, jak jsme tehdy prováděli zimní údržbu silnic. Každý okres měl OSÚS (Okresní správa údržby silnic), která měla rozdělený okres na tři střediska pro zimu vedená dispečery zimní údržby, kteří byli podřízeni okresnímu dispečerovi, zodpovídajícímu se kraji a ministerstvu. Sloužilo se 24 hodin ve třech kompletních směnách. Vždy byla jedna směna v pohotovosti doma a v případě nutnosti nastoupila na další mechanizaci. Po roce 1989 se veškeré plány zimní údržby a povodňové plány vyhodily s „velkou slávou“ do stoupy papíren. K tomu musíme přidat řidiče, kteří všichni byli minimálně absolventy odborných učilišť jako obsluhy a mechanici silničních strojů. Těmto pracovníkům nikdo nemusel nic vysvětlovat, měli znalosti a k tomu zkušenosti. Dispečer zadával pouze příkazy s číslem silnice a kilometráží, a to i přes vysílačku, kterou měla každá silniční technika.

Každý dispečer byl osobně zodpovědný, že zajistí sjízdnost asi 450 km silnic I. až III. třídy. Pro silnice I. třídy se musela zajistit sjízdnost do půl hodiny. Povětrnostní situace se sledovala velmi bedlivě. Celé dění bylo postaveno na předpovědi meteorologické služby a veškerá činnost zimní údržby se zaznamenávala. Na středisku se sledovala hlavně teplota a rosný bod. A tak se často stávalo, že jsme s posypem ledovku předběhli i o hodinu. Je pravdou, že v té době byl provoz menší, ale řidiči byli k sobě ohleduplní a s ochotou pouštěli sypače na hlavní silnici.

Přibližné počty techniky pro zimní údržbu na středisku v Polabské nížině pro první sled: až osm sypačů LIAZ s předním náhonem (4x4) a namontovaným sněžným pluhem. Dva nakladače (lžícový a šnekový), které se startovaly s prvním vyjetím sypačů. Na dvoře pro případ potřeby stála naložená Tatra 138 se šípovým pluhem na prorážení závějí. Na okresním středisku byla v pohotovosti sněhová fréza sovětské výroby, na kterou nedají dodnes dopustit například v Jablonci nad Nisou. K tomu byly uzavřeny smlouvy s JZD (Jednotné zemědělské družstvo) a ČSSS (Československé státní statky), aby v případě nutnosti vypomohla jejich mechanizace.

Tehdy nebyla čidla a počítače. Dispečer musel dojet osobně zkontrolovat kritické úseky. Na rovině stačilo tvrdě zabrzdit a v kopci zastavit a vědět, jak je na tom tento úsek silnice. Při nutném zásahu jsem poslal vysílačkou výzvu přímo do kanceláře směny, kam byla vysílací stanice přepojena při mém odjezdu ze střediska. Trvalo pár minut a sypače byly na silnici. Při zpáteční cestě jsem je potkával na půli cesty!

Každý dispečer měl přidělenou dodávku ŠKODA 1203 v provedení mikrobus. Na zimu jsme montovali pneumatiky se zimním dezénem. Když začalo sněžit, tak všechno, co bylo na středisku okamžitě vyjelo, ale pro traktory musel dispečer dojet osobně k traktoristům domů. Traktory s pluhy okamžitě po nastartování začaly s odklízením. Při výhledu, že se sněžení nezvládne, musel dispečer celou pohotovost dopravit na středisko. Dvanáct traktorů dostalo příkaz k jízdě tří traktorů v jednom směru za sebou po silnicích I. třídy tak, aby sníh vyhrnuly za patníky. Zbylé odhrnovaly sníh na ostatních silnicích. Sypače mimo prohrnování sněhu měly nejdůležitější činnost: posyp!

Je pravdou, že veškerá doprava musela jet za touto flotilou do 40 km/hod., ale jelo se. Pokud se i tak sníh nezvládl, byla na našem úseku přes okresního dispečera povolána 10. pontonová brigáda ČSLA (Československé lidové armády) z Kostelce nad Labem, která provedla neplánované cvičení s výjezdem pontonových nosičů TATRA 815 s namontovanými čelními radlicemi. Řidiči těchto Tater byli vojáci vojenské základní služby. Předváděli neuvěřitelné kousky při odklízení vysokých závějí.

Podstatou zimní údržby byl včasný nástup techniky v odpovídajícím množství a její zařazení do běžného provozu. Pro chod státu je nezbytná plynulá silniční doprava. V dnešní době neřídí odborné činnosti státní správy erudovaní odborníci, ale mnohdy manažeři a politici, kteří svá selhání omlouvají záplavou slov a politických frází.

Ivo Vlk, Mělník