14. července 2015 České dějiny jsou plné obrazoborectví, přejmenovávání a vytrhávání stránek z učebnic. Vždyť i vznik republiky v roce 1918 je poznamenán barbarským činem, kdy pražská lůza pod vedením opilce, anarchisty a Haškova kumpána Sauera strhla na Staroměstském náměstí barokní sousoší. Údajně reprezentovalo zaniklou monarchii. A tak bychom mohli pokračovat. Kupříkladu odstranění pomníku maršála Radeckého z náměstí malostranského. A dnes v tom pokračujeme. Pomníky se sice v dnešních dnech nekácí, ale musíme strpět pojmenování po reprezentantech tohoto režimu.

Ukázkovým příkladem je přejmenování pražského letiště po válečném zločinci a vlastizrádci Havlovi. Nikdo se lidí, obyvatel republiky neptal. Na to máme kulturní frontu, odnárodněné neziskovky, blouznivé liberály a kavárenské demokraty. Mě na celé věci zaráží to, že se jeden člověk rozhodne, a všichni ze strachu, aby nebyli obviněni z pošlapávání „revolučních výdobytků sametové revoluce“, plní přání jakéhosi režiséra. Kupříkladu v Brně mají také ulici po tomto válečném zločinci a místní jí mají tak rádi, že tam musí zvýšeně hlídkovat policie, kdyby někdo chtěl na zeď napsat výraz díků za toto přejmenování.

Další „spontánní“ vlna přejmenování se spustila v těchto dnech, kdy ve Velké Británii zemřel anglický obchodník Winton, který v letech 1938 – 1939 zachránil 669 československých dětí. Už se o překot hlásí zástupci režimu a hledají objekty, které by bylo možné přejmenovat. Vypadá to, že to odnese pražské Hlavní nádraží Woodrowa Wilsona. Starosta Prahy 7 už poslal Wintonově rodině dopis, že navrhne přejmenování nádraží. Co na tom, že Hlavní nádraží stojí v jiné městské části. Hlavně být první, že pane starosto. Ukázat, jak jsem oddaný režimu a vládnoucí moci.

Na zmíněném nádraží již Winton sochu má, a je tam také výrazná pamětní deska připomínající jeho čin. Nehledě na to, že zrušit pojmenování po americkém prezidentovi... Co by na to řeklo mocenské centrum v republice, americké velvyslanectví? To by se panu velvyslanci asi nelíbilo. Takže to odnese patrně jiné nádraží anebo ulice. Myslím si, že připomínka Wintonova činu je velmi výrazná a důstojná. Nedá se říci, že by byla pozapomenuta.

Opět, tak jako v případě v letiště, nám pojmenování určují cizinci. V případě letiště to byl režisér Fero Fenič a v případě nádraží je to další režisér, Matej Mináč. Mnozí namítnou, jací cizinci? Vždyť to jsou Slováci. Ale vězte, že Feniče a ani Mináče nemůžeme „podezírat“ z toho, že by to byli slovenští národovci. A vidíme stejný obraz jako v minulosti. Křepčící kulturní fronta, bažící přímo po tom, aby se zrušilo něco tradičního, zavedeného, aby nový název vyvolal kontroverzi a „celospolečenskou diskusi“. Jenže jejich úmysl je jiný. Oni potřebují, aby se občané dohadovali raději nad „Wintonovým nádražím“, než třeba o přílivu uprchlíků.

Ale i současná evropská krize s ekonomickými imigranty a infiltrovanými teroristy promluvila do diskuse okolo Wintona. Vedoucí oboru Studia nových médií na Karlově univerzitě Škerka řekl: „Pojďme  přijmout 2000 syrských dětí jako poctu Wintonovi.“ Pane Škerko, nehledě na to, že 2000 syrských dětí znamená 2000 rodin, což si můžeme vynásobit třeba i dvaceti, tak Wintonův čin není srovnatelný se současným stavem. Velké Británii rozhodně nehrozilo nebezpečí od 669 československých dětí. U nich nevyvstávala možnost, že se některé z  nich v dospělosti opásá výbušninou a vyhodí se do povětří v londýnském dvoupatrovém autobusu či v metru.

Na ukázaných příkladech je vidět, jak málo národního sebevědomí mají vládnoucí kruhy a jejich pomahači, a jak malý vliv má mínění řadových občanů republiky. Nedávno jsme si připomněli mučednickou smrt Mistra Jana Husa. Tak tedy připomínám jeden jeho citát, že Češi by měli býti doma hlavou a ne ocasem. Neodvažuji si představovat, co nastane, až se odebere na věčnost tzv. dalajláma z Tibetu. Už to slyším: „Příští stanice Dalajlámova.“

Jiří Štěpánek, výkonný místopředseda DSSS